21.9.

První den ve sladké Francii je ve znamení únavy (no přiznejte, šestnáct hodin ne moc pohodlného cestování v autobuse je přece jenom náročné) a malých nedorozumění. Většinou nechápeme, co po nás ostatní chtějí, pomocí nenáročných frází a posunků se snažíme dorozumět aspoň se svými korespondenty, se kterými se poprvé vidíme. S napětím očekáváme příjezd do rodin, první společný večer (nebo snad tu vydatnou francouzskou večeři?) a samozřejmě další - opravdu první školní den.

23.9.

Čtvrtek, milý deníčku, není pro žáky místního lycea ničím zajímavý. Školní den únavný a náročný jako každý jiný. Ale pro nás dvě, již jedenadvacáté české stážistky, je tento čtvrtek velmi neobvyklý, troufáme si říct, až dobrodružný. Kromě jiného si zvykáme na velmi přísný režim, který na avallonském lyceu panuje. Žádné žvýkání ani pití při hodině, zákaz používání mobilních telefonů po celém prostoru školy a zákaz rozptylování výuky třeba chozením na toaletu, dokonce ani v průběhu dvouhodinovek (a propos, francouzská hodina trvá pětapadesát minut!) Ráda bych tedy poradila všem následujícím českým studentům na místním lyceu, aby si ještě v Čechách odskočili do zásoby!

29.9.

Kromě francouzštiny, která mezi předměty značně převládá, chodíme ještě na hodiny filozofie, dějepisu-zeměpisu, angličtiny a také například tělocviku. Ten je pro nás příjemným zpestřením, zejména když každý den na lyceu sedíme do pěti hodin odpoledne - tak náročnou školu mají francouzští studenti! Hodiny sportu nejsou nijak náročné, trénuje se tu badminton, nebo stolní tenis. (Díky však za jakýkoliv pohyb, s takovým tempem ohledně příjmu jídla by se z nás brzo stal kulatý, rozměklý Camembert!) Jen tak pro zajímavost, z obou předmětů se skládá povinná maturitní zkouška. Dnes trénujeme a následně aplikujeme osvědčené prvky při hře stolního tenisu. Naši francouzští protihráči jsou velmi nemile překvapeni, když zjišťují, že nebude tak lehké nás porazit. Bohužel, těsná prohra nás neminula. Ale uvidíme příští týden - to by bylo, abychom jim neukázaly, jak to hrajeme my, české holky!

1.10.

A je tu začátek října, to to ale utíká. První obavy a počáteční ostych jsou už dávno pryč. Dokonce se už začínáme zapojovat do konverzace, nejen při hodinách, ale i v rodině, například při večeřích. Dostává se nám přednášek o francouzských specialitách, které jsou odlišné pro každý francouzský region. V našem případě se neučíme jen názvům, ale i způsobu stolování. Právě tento večerní čas se pro nás stává okamžikem, na který se těšíme celý den. Stejně jako rodilí Francouzi, i my si vyprávíme o zážitcích toho konkrétního dne a pojídáme jednotlivé chody. Snad jen připomeneme, že správná francouzská rodina dodržující tradice začíná předkrmem - často v podobě šunek, pomazánek, oříšků, či známých šneků, pokračuje hlavním jídlem, zeleninovým salátem, sýry a všechnu tu přehlídku barev a chutí zakončuje dezert. K tomu ochutnáváme místní vyhlášená bílá vína, či ta těžší, červená. Po tom všem jsme schopny jen ulehnout do svých postelí a nechat si zdát o tom, co přinese následující (tentokrát víkendový) den.

9. - 10.10.

Vive le week-end! Ostatně jako v každém předchozím bude na programu kultura. Co nás však může ještě překvapit po zhlédnutí romantické katedrály ve Vézelay, jednoho z poutních míst na Svatojánské cestě, Napoleonova zámku ve Fontainebleu a mnohých dalších? Co jiného než Paříž! Třetí a jediný společně strávený víkend v hlavním městě - městě rozmanité kultury, módy a zamilovaných. Tyto přívlastky ani obrázky z učebnice francouzštiny však nedokáží Paříž přiblížit víc než osobní zážitky. Myslím, že Eiffelova věž, Vítězný oblouk, katedrála Notre Damme, Champs-Elysées, Louvre a mnoho dalšího mluví za vše. To vše pozorujeme z vyhlídkové lodi, většinu z toho i procházíme. A nezůstalo jen u kultury - nákupy v pařížských buticích a samozřejmě i dobré jídlo. V neděli večer při cestě „domů" jsme tak unavené, že usínáme v autě. Tak náročná, přesto krásná, byla Paříž!

22.10.

Odjezd domů. Ani nevíme, jestli se těšíme, nebo ne. První dva týdny jsme doslova odpočítávaly chvíle, kdy zase budeme moci být doma, s rodinou, spolužáky a kamarády. Ale teď se nám odsud nechce. Teprve po měsíci si člověk přestane stýskat a začíná si zvykat, na místní obyčeje, jídlo, kulturu... A věřte, že i když není naše republika od Francie vzdálená tolik, jejich národní mentalita je opravdu odlišná. O jazyku nemluvě - vždyť ten byl důvodem toho nádherného pobytu v tak krrrásné zemi!

Může se stát, že listy tohoto deníčku budou časem odloženy, jako staré, žluté, podzimní listí. Naštěstí jsou takové listy brzy nahrazovány novými, opět zelenými. Přijdou snad nové země, cesty, měsíce, zážitky. Ale na tento budeme vzpomínat a rády. Se stejnou láskou, s jakou Francouzi připravují každý den tu svou dlouhou, bohatou a chutnou večeři.

A bientot, France!

Barbora Bártová a Klára Kocmanová